Mario Kubec: O naší cestě za štěstím si rozhodujeme sami

 

11. června 2014 se ve Východočeském divadle Pardubice bude hrát benefiční představení Víkend s Bohem, na které jsou již v předprodeji vstupenky. Při té příležitosti jsme se setkali s divadelním, televizním a filmovým hercem, moderátorem, dabérem a zároveň režisérem hry panem Mariem Kubecem a jeho synem Františkem, který ve hře rovněž účinkuje.

mario_kubec

Mnoho lidí si Vás spojuje s jednou z Vašich prvních rolí v seriálu Chlapci a chlapi. Vím, že jste už prošel od té doby mnoha dalšími rolemi, přesto mne zajímá, jak na toto natáčení vzpomínáte?

Byl jsem na správném místě ve správný čas. Byla to moje úplně první role v televizi, zároveň jedna z hlavních rolí a pro hodně lidí jsem představoval sympaťáka, protože jsem chtěl emigrovat. Seriál se často reprízoval a tahle role mě vždycky vrátila do povědomí diváků. Zkusil jsem si, jaké to je být slavný. Neocenitelná zkušenost.

Jak přišel impuls vytvořit Víkend s Bohem?

Když jsem se vrátil ze své první cesty z Peru, zavolala mi jedna novinářka a chtěla udělat rozhovor o mé cestě. Byl to klíčový rozhovor, protože si ho přečetla jedna osoba , která v tu chvíli bydlela na druhém konci republiky, a zavolala, že by chtěla se mnou spolupracovat. Jel jsem za ní, a když jsem hledal adresu, zjistil jsem, že stojím před ordinací paní doktorky na očním. A ta dáma – Zdeňka Kafková – mi řekla, že má téma na scénář. Začali jsme spolupracovat a společně jsme napsali divadelní představení Víkend s Bohem .

Co od představení můžeme očekávat?

Všechno. Je to veselá hra o věcech vážných. Lidé se budou bavit, protože tam uvidí sami sebe. Myslím, že se tam každý najde. Je o životních událostech, s kterými se neumíme porovnat. Ať už věříme čemukoli a v kohokoli, o to nejde, ale když si nevíme rady, vždycky voláme: „Panebože, proč já!?“ Pořád čekáme, že nás někdo nebo něco zachrání a ta hra je o tom, že můžeme volat donekonečna, dokud nepochopíme, že pomoc musí přijít z nás samotných. Jakmile tohle pochopíme, jakmile pochopíme, že není problém v politickém uspořádání, v místě, kde se narodíme, v kamarádech, v našem šéfovi v práci, v dětech, které nás zlobí…. Jakmile pochopíme, že všechno je v nás, že si o tom, jaká bude naše cesta za štěstím, rozhodujeme sami, začnou se dít zázraky. Znám to z vlastního života. Naše hra je příběh o člověku, který svůj život zasvětil své kariéře, je to traumatolog, doktor, který zachraňuje lidské životy. Umí pomoci druhým, ale svůj život má totálně rozsypaný a v troskách. Navíc ho nacházíme v situaci, kdy číše negativních událostí přeteče, opustí ho manželka, se synem se vidí málo, bydlí sám, opuštěn, obklopen krabicemi věcí, které nashromáždil, v den, kdy se mu absolutně nic nedaří. Vyčítá si spousty věcí, které udělal, ale co hůř, které měl udělat a neudělal. A když volá o pomoc, někdo zazvoní u jeho bytu. Ve dveřích stojí mladík, kterého hraje Matouš Ruml. Co bude dál, nebudu prozrazovat.

Jak vznikl název hry?

Myslím, že se v tom každodenním fofru neumíme zastavit a srovnat si myšlenky v hlavě, popovídat si sami se sebou, naslouchat srdci, své duši. Název je inspirován knihou Hovory s Bohem od N. D. Walshe.

Ztotožňujete se s hlavním hrdinou?

Je to ještě jinak, když jsem se připravoval na tohle představení, přišla mi zpráva, že mám být jenom informačním kanálem, prostředníkem, který informace předá dál, předá je lidem… A dělám to, jak nejlépe umím. Tohle představení mě v každém případě baví a nabíjí a pokaždé si uvědomím, co je mým posláním.

Povězte nám něco o vás, jste na volné noze? Čemu všemu se věnujete?

Herectví je o tom, že celý život čekáte na telefon. Jak z toho ven? Začal jsem dělat své vlastní projekty. Vzal jsem pracovní osud do svých rukou. Zrežíroval jsem hru, která začala oslovovat lidi, natočil jsem dokument z Peru, který se teď dodělává. A je to práce, která se zároveň stává koníčkem, takže to vlastně není práce. A pak jsou pro mne důležité hodnoty, jako je moje rodina, mám tři děti, a to všechno zabere spoustu času. Snažím se své děti obohatit o informace, které se ve škole ani z televize nedozví. Snažím se naplnit naši dohodu a nezklamat jejich důvěru, kterou ve mne svém počátku vložily.

Odešel jste z Prahy, přesouváte se postupně stále blíže k přírodě…

Nechci nikomu dávat návody, je to moje cesta. Každý má svou cestu, neměl by žít život někoho jiného. Pro mne a pro mou rodinu bylo zřejmé , že přiblížit se k přírodě je nevyhnutelné. Vnímáme přírodu, jako rodinu, Zemi jako rovnocenného partnera, který je nejen k našemu životu nezbytný. Když přírodě budeme ubližovat, tak se nám to vrátí. Co vysíláš, to taky přijímáš. Je to totéž, jako kdyby jste ubližovali vašemu členu rodiny. Ubližujeme vlastně sami sobě.

Když jsem cestoval po Peru, byla tam vysoká vlhkost vzduchu, horko, byl tam jedovatý hmyz, ale mně vůbec nic z toho nevadilo. Jel jsem tam s čistými úmysly. Cesta do Peru urychlila můj osobní rozvoj. Dnes už vím, že k probuzení a následnému uvědomění je možné dojít i tady. Není náhoda, že jsem se narodil tady a teď.

Povíte čtenářům něco o Vašich dětech?

Nejstaršímu synovi Františkovi je jedenáct let, mladšímu Vendovi je osm. Nejmladší Rozárka je ještě předškolačka. Právě proto jsem na volné noze, vyhovuje nám ta svoboda. Jsme spolu, když se potřebujeme a chceme. Generace našich dětí je obecně v duchovním vývoji mnohem dál než my. Nechápeme, že to my se potřebujeme změnit, ne naše děti. Jakýkoli pokus změnit staré návyky je obohacující, i když nevíme, jak to dopadne. Pokud změny v životě děláme od srdce a s láskou, vždy činíme dobře. Mladá generace, to jsou ti, od kterých se máme učit.

V tom představení hraje i jeden z členů vaší rodiny…

Hraje tam můj jedenáctiletý syn František. Hlavní hrdina má nesplněný sen, kdy se jako kluk toužil naučit stepovat. Ta bolest z nenaplněné touhy ho provází celý život. František představuje tu nenaplněnou touhu.

kubcovi

Spolu s tatínkem – Mariem Kubecem jsme jeho synovi Františkovi položili několik otázek:

Máš při představení trému?

Když je šero v sále a nevidím lidi, tak ne. Když je hodně osvětlený sál, trochu se stydím.

Jaká máš zvířata?

Máme tři koně, někdy pomáhám tátovi se o ně starat…

O čem to představení podle tebe je?

Táta hraje doktora, Matouš je Bůh a má tátu naučit, aby uvěřil, že zázraky se mohou stát třeba hned. Táta se má naučit vnímat víc lidi a jít svou cestou tak, jak si to vybere. Člověk má svou vlastní vůli.

Děkuji za rozhovor.

Otázky kladla Radka Svatošová

 

 
Hodnoťte tento příspěvek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (3 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)
Loading ... Loading ...